KnihoSvět

Patrik Hartl je fenoménem české kultury. Nejenže je úspěšným divadelním a filmovým režisérem a scénáristou, ale především spisovatelem, jehož každá kniha se stává bestsellerem. Přestože je jeho pracovní život neustále spojen s hereckou společností a masou lidí, paradoxně touží po samotě. O tom, jak mu tvorba pomáhá být sám sebou, proč je pro něj poslední román nejcitlivější a jaké jsou jeho skutečné inspirace, se s námi podělil v tomto rozhovoru. Jste v jedné osobě úspěšný režisér, scénárista a spisovatel. Která z těchto rolí je vám nejbližší a proč? Jednoznačně nejraději píšu knížky, protože jsem v tu chvíli, když píšu, úplně svobodný. Jsem sám. Já mám lidi hrozně rád, hereckou společnost mám moc rád, ale zároveň jsem samotář. Při psaní jsem sám, v tu chvíli nejsem v kolektivu, a to mě dělá šťastným. Všechny mé profese jsou ale kombinované – vždy, když jsem unavený od jednoho, odskočím si ke druhému. Vždy je to ovšem o vymýšlení a vyprávění nějakého příběhu. Když potom režíruji, v...

Vítáme vás u rozhovoru s Michalem Vieweghem, jedním z nejúspěšnějších českých spisovatelů, jehož knihy se staly fenoménem pro několik generací čtenářů. Autor, který prožil dramatické životní zvraty, se s námi podělil o svou pevnou pracovní rutinu, pohled na klesající knižní trh i na to, jakým způsobem se vyrovnává s následky složité operace a jaké nové projekty chystá. Otevřeně mluví o tom, jak se proměnila jeho tvorba i osobnost Zažíváte aktuálně jedno z nejkrásnějších období vašeho života. Co stojí za tímto pocitem a jak se to odráží ve vaší tvůrčí práci? Díky za lichotivé přivítání. Vždycky bych raději řekl, že jde o jedno z těch nejkrásnějších období, abych se nerouhal. Nicméně je pravda, že se cítím docela dobře. Mám dokončenou novou knížku a už pracuju na další. Nedávno jsme museli trošku rafinovaně přejmenovat připravovanou knihu, která by měla vyjít v dohledné době. Původně provokativní název Pohádková cesta do ďáblovy prdele nakonec nahradila dvě novely: Obyčejná laskavos...

Spisovatel Vlastimil Vondruška patří dlouhodobě mezi nejčtenější české autory. Jeho historické romány, zvláště pak série s Oldřichem z Chlumu, si získaly obrovskou popularitu. Nedávno jsme měli příležitost s ním hovořit nejen o historické beletrii a nástrahách středověku, ale také o jeho pohledu na umění, rozdílu mezi psaním pro kritiky a pro čtenáře a o jeho unikátním přístupu k tvorbě, kdy ani on sám neví, kdo je pachatel, dokud příběh nedopíše. V médiích se spekuluje o tom, že prožíváte tvůrčí souboj se svou ženou, která si také získává velkou čtenářskou oblibu. Jak tyto literární konfrontace vnímáte? Nejedná se o souboj, spíše o zdravé diskuze, které člověka nutí přemýšlet o řemesle. Je pravda, že v těchto literárních sporech jsem v nevýhodě, zvláště když mé drahé polovičce koluje v žilách krev Boženy Němcové i newyorského starosty Čermáka, bojovníka s gangstery. To je prostě silný kalibr. Naštěstí nás tyto debaty dovedly k několika jednoduchým postulátům, kterými se snažím říd...

Leoš Kyša, známý také jako autor František Kotleta, se ve světě literatury pohybuje s naprostou upřímností a pragmatismem. Odmítá konvenční kritiku, pohlíží na knižní trh s chladnou hlavou a nebojí se provokovat srovnáním. V našem obsáhlém rozhovoru se Kyša otevírá o svém pohledu na literární sféru, od složitostí sudetoněmecké historie a fenoménu zakopaných pokladů, až po psaní s asistencí umělé inteligence a zákulisí nakladatelského byznysu. Literární kritika je u nás do značné míry mrtvá. Jaký je váš názor na vnímání „vysoké“ a „nízké“ literatury, například v žánru sci-fi? Literární kritika je v podstatě k ničemu. V žánru fantastiky je to zvlášť vidět – tam jsme všichni kamarádi, takže buď někoho naštveš a dá ti tři hvězdičky, nebo jsi kámoš a máš pět. Nemáš tam vlastně žádné skutečné měřítko kvality. V Česku je ten žánrový rozdíl často jen nálepka. Stačí, když autor řekne: „Je to vysoká literatura a má to přesah,“ a lidé to tak začnou brát. Přitom to může být stejný brak jako co...

V dnešní době, kdy se svět zdá být plný nejistoty a rychlých změn, je obzvlášť cenné naslouchat hlasům, které se snaží uchopit komplexitu naší existence. Ian McEwan, spisovatel, který už v 80. letech pomohl změnit britský román experimentováním se stylem a tématy, je jedním z nich. Jeho nejnovější román, "What We Can Know", se odehrává v budoucnosti, kde jsou britské ostrovy ponořeny stoupajícími moři. My jsme měli jedinečnou příležitost si s ním popovídat o umělé inteligenci, podstatě lidskosti a naději, která se skrývá i v těch nejtemnějších scénářích. Připravte se na provokativní a hluboký rozhovor, který vám nabídne svěží pohled na naši přítomnost i budoucnost. Pane McEwane, pokud byste mohl jakkoli změnit svět, co byste změnil? Co bych si opravdu přál, je, abychom dokázali najít nějaký způsob, jak se sblížit s tou věcí, která se na nás valí, a tou je umělá inteligence. Nemůžeme ji odstranit. Budeme s ní muset žít. Pronikne do našich životů, ať už ve velkém měřítku, n...

S Jo Nesbøm, autorem, jehož knih se prodalo přes 55 milionů výtisků, jsme si povídali o jeho novém hororovém románu Noční dům, o tom, co ho inspiruje, a proč se nebojí smazat hotový rukopis. Váš nový román, Noční dům, je čistokrevný horor. Co vás přivedlo k tomuto žánru po tolika úspěšných detektivkách? Vlastně jsem se k hororu vrátil. Už jako dítě jsem miloval vyprávění strašidelných příběhů. Čím víc jsem se sám bál, tím víc to bavilo mé posluchače. Zatímco k detektivkám mě přivedli až autoři jako Jim Thompson, hororové příběhy mě fascinovaly odjakživa. Chtěl jsem napsat něco, co by se líbilo mému čtrnáctiletému já, a zároveň by to bylo zajímavé i pro dospělého čtenáře. Hlavními hrdiny jsou teenageři, což je pro hororový žánr typické. Proč si myslíte, že jsou tak oblíbení? Teenageři jsou nevinní, a proto je jejich strach autentičtější. Mají větší schopnost se bát, což je pro horor klíčové. Navíc, když se k tomu přidají běžné problémy dospívání, jako je láska, škola a vztahy s rodiči, ...

Richard Powers, držitel Pulitzerovy ceny a autor, který ve svých dílech mistrně propojuje vědu, umění a lidský osud, se s námi podělil o své postřehy a metody, jak vytvářet komplexní postavy a psát příběhy, které rezonují se čtenáři. V exkluzivním rozhovoru pro náš magazín odhaluje, proč je drama klíčem k poutavému vyprávění a jakou roli hraje samota v tvůrčím procesu. Pane Powersi, ve vaší práci kladete velký důraz na komplexnost postav. Jak k nim přistupujete, aby působily živě a uvěřitelně? Věřím, že postavy jsou jako cibule – mají mnoho vrstev. Začínám od vnějších vlastností, jako je oblečení nebo držení těla, které čtenář vidí jako první. Poté se soustředím na manýry, specifické chování, které postavu odlišuje. Jádrem všeho jsou však základní vnitřní hodnoty – to, čemu postava věří, jako je čestnost, věrnost nebo svoboda. Právě konflikt mezi těmito hodnotami odhaluje skutečnou podstatu postavy a vytváří drama. Zmiňujete drama. Jaký typ konfliktu považujete pro příběh za nejdůležit...