KnihoSvět

Leoš Kyša, známý také jako autor František Kotleta, se ve světě literatury pohybuje s naprostou upřímností a pragmatismem. Odmítá konvenční kritiku, pohlíží na knižní trh s chladnou hlavou a nebojí se provokovat srovnáním. V našem obsáhlém rozhovoru se Kyša otevírá o svém pohledu na literární sféru, od složitostí sudetoněmecké historie a fenoménu zakopaných pokladů, až po psaní s asistencí umělé inteligence a zákulisí nakladatelského byznysu. Literární kritika je u nás do značné míry mrtvá. Jaký je váš názor na vnímání „vysoké“ a „nízké“ literatury, například v žánru sci-fi? Literární kritika je v podstatě k ničemu. V žánru fantastiky je to zvlášť vidět – tam jsme všichni kamarádi, takže buď někoho naštveš a dá ti tři hvězdičky, nebo jsi kámoš a máš pět. Nemáš tam vlastně žádné skutečné měřítko kvality. V Česku je ten žánrový rozdíl často jen nálepka. Stačí, když autor řekne: „Je to vysoká literatura a má to přesah,“ a lidé to tak začnou brát. Přitom to může být stejný brak jako co...

V dnešní době, kdy se svět zdá být plný nejistoty a rychlých změn, je obzvlášť cenné naslouchat hlasům, které se snaží uchopit komplexitu naší existence. Ian McEwan, spisovatel, který už v 80. letech pomohl změnit britský román experimentováním se stylem a tématy, je jedním z nich. Jeho nejnovější román, "What We Can Know", se odehrává v budoucnosti, kde jsou britské ostrovy ponořeny stoupajícími moři. My jsme měli jedinečnou příležitost si s ním popovídat o umělé inteligenci, podstatě lidskosti a naději, která se skrývá i v těch nejtemnějších scénářích. Připravte se na provokativní a hluboký rozhovor, který vám nabídne svěží pohled na naši přítomnost i budoucnost. Pane McEwane, pokud byste mohl jakkoli změnit svět, co byste změnil? Co bych si opravdu přál, je, abychom dokázali najít nějaký způsob, jak se sblížit s tou věcí, která se na nás valí, a tou je umělá inteligence. Nemůžeme ji odstranit. Budeme s ní muset žít. Pronikne do našich životů, ať už ve velkém měřítku, n...

S Jo Nesbøm, autorem, jehož knih se prodalo přes 55 milionů výtisků, jsme si povídali o jeho novém hororovém románu Noční dům, o tom, co ho inspiruje, a proč se nebojí smazat hotový rukopis. Váš nový román, Noční dům, je čistokrevný horor. Co vás přivedlo k tomuto žánru po tolika úspěšných detektivkách? Vlastně jsem se k hororu vrátil. Už jako dítě jsem miloval vyprávění strašidelných příběhů. Čím víc jsem se sám bál, tím víc to bavilo mé posluchače. Zatímco k detektivkám mě přivedli až autoři jako Jim Thompson, hororové příběhy mě fascinovaly odjakživa. Chtěl jsem napsat něco, co by se líbilo mému čtrnáctiletému já, a zároveň by to bylo zajímavé i pro dospělého čtenáře. Hlavními hrdiny jsou teenageři, což je pro hororový žánr typické. Proč si myslíte, že jsou tak oblíbení? Teenageři jsou nevinní, a proto je jejich strach autentičtější. Mají větší schopnost se bát, což je pro horor klíčové. Navíc, když se k tomu přidají běžné problémy dospívání, jako je láska, škola a vztahy s rodiči, ...

Richard Powers, držitel Pulitzerovy ceny a autor, který ve svých dílech mistrně propojuje vědu, umění a lidský osud, se s námi podělil o své postřehy a metody, jak vytvářet komplexní postavy a psát příběhy, které rezonují se čtenáři. V exkluzivním rozhovoru pro náš magazín odhaluje, proč je drama klíčem k poutavému vyprávění a jakou roli hraje samota v tvůrčím procesu. Pane Powersi, ve vaší práci kladete velký důraz na komplexnost postav. Jak k nim přistupujete, aby působily živě a uvěřitelně? Věřím, že postavy jsou jako cibule – mají mnoho vrstev. Začínám od vnějších vlastností, jako je oblečení nebo držení těla, které čtenář vidí jako první. Poté se soustředím na manýry, specifické chování, které postavu odlišuje. Jádrem všeho jsou však základní vnitřní hodnoty – to, čemu postava věří, jako je čestnost, věrnost nebo svoboda. Právě konflikt mezi těmito hodnotami odhaluje skutečnou podstatu postavy a vytváří drama. Zmiňujete drama. Jaký typ konfliktu považujete pro příběh za nejdůležit...