Leoš Kyša, známý také jako autor František Kotleta, se ve světě literatury pohybuje s naprostou upřímností a pragmatismem. Odmítá konvenční kritiku, pohlíží na knižní trh s chladnou hlavou a nebojí se provokovat srovnáním. V našem obsáhlém rozhovoru se Kyša otevírá o svém pohledu na literární sféru, od složitostí sudetoněmecké historie a fenoménu zakopaných pokladů, až po psaní s asistencí umělé inteligence a zákulisí nakladatelského byznysu.
Literární kritika je v podstatě k ničemu. V žánru fantastiky je to zvlášť vidět – tam jsme všichni kamarádi, takže buď někoho naštveš a dá ti tři hvězdičky, nebo jsi kámoš a máš pět. Nemáš tam vlastně žádné skutečné měřítko kvality. V Česku je ten žánrový rozdíl často jen nálepka. Stačí, když autor řekne: „Je to vysoká literatura a má to přesah,“ a lidé to tak začnou brát. Přitom to může být stejný brak jako cokoliv jiného, se stejným stylem vyprávění. Rozdíl mezi autory jako je Radka Třeštíková a Haruki Murakami spočívá v podstatě jen v tom, jak se k nim kritika postaví.
Kdyby knihu Kde jsi, když nejsi napsal Murakami, lidé by dnes říkali, jak je to hluboké, drásavé a tíživé zkoumání rozpadu mezilidských vztahů a manželství. Protože to napsala Radka, je to pro mnohé jen „prcárna“. Jde přesně o to, jakou značku knize dáš. Česká kritika navíc obecně strádá, zmizela z novin, nemá podporu. Přitom literatura, i ta mainstreamová, jde hodně nahoru, jen kritika je Popelka. Co se týče recenzí Kotlety, tam platilo, že čím hůř o mně napsali – nechuťárny, nekorektní vtipy, prcání – tím líp, protože si lidé řekli: „Wow, to chci!“
Pojďme k vašim knihám. Sudetenland se zabývá alternativní historií. Jak náročné je budovat paralelní realitu, když zároveň vycházíte z konkrétních historických událostí?Téma Sudetenlandu jsem v hlavě konstruoval a promýšlel asi patnáct až dvacet let. Žil jsem v Sudetech, to je složitý příběh mé rodiny. Můj dědeček byl osídlovací komisař, prováděl odsun, ale zároveň tam spoustu Němců nechal, za což mu komunisté později zatápěli. Vyrůstal jsem obklopený historií, třeba s hrníčky se symboly, které zbyly v pohraničí. Bylo to prostě životní téma. Nejtěžší na alternativní historii je udržet se faktů a zároveň věrohodně vymyslet, jak by to vypadalo, kdyby odbočka dopadla jinak.
Já jsem přesvědčen, že i kdyby nedošlo k odsunu a v pohraničí zůstali dva miliony Němců, nebylo by to dobré řešení. Vztahy by byly horší. Němci by za sebou měli desítky let šikany ze strany systému, a ti, co by zůstali, by byli týranou menšinou. Jakmile by přišlo Pražské jaro nebo sovětské tanky, ti, co neodešli dřív, by utíkali do Německa. V 90. letech by navíc díky markám zbohatli, obchodovali by a Češi by na ně žárlili. Bylo by to pořád špatné. Ač to zní tvrdě, myslím si, že Beneš udělal špinavou práci, ale pro budoucnost země, zvlášť s ohledem na hrozící nacionalismus (viz Jugoslávie), to bylo nakonec nejlepší ze všech špatných řešení.
Kniha Sudetenland vyvolala obrovskou debatu. Překvapilo vás něco na reakcích čtenářů?Nejvtipnější byla debata, která začala už před vydáním. Lidé to nečetli a hned křičeli: „Relativizace Benešových dekretů, útok na dekrety!“ To bylo geniální, přesně věděli, o čem to bude, aniž by to měli v ruce. Druhá věc, která mě překvapila, byla univerzálnost sudetské zkušenosti. Psal jsem o Bruntálsku, ale psali mi lidé z Liberce, z jižních Čech i Moravy a říkali, že to u nich v pohraničí v 90. letech vypadalo úplně stejně. Byly to specifické devadesátky a všude byly stejné historky. Například téma zakopaného pokladu. Lidé mimo Sudety to považovali za lacinou, indianajonesovskou zápletku, ale kdo žije v pohraničí, zná z rodiny historky o zakopaném pokladu. Já sám jsem s kamarády našel poklad z dob nacismu, takže to je prostě místní realita.
Když se vrátíme k vaší literární spotřebě. Čtete spíše nové knihy, nebo se vracíte ke klasikám? A co je pro vás měřítkem kvality?Teď mám období starých a hodně starých knih. Čtu třeba dobrodružné knihy od Lesage, předchůdce Dumase, a poslední rok je to hodně literatura faktu, jako každý stárnoucí bílý muž. Obracím se ke starému Římu. Jako kluka mě formoval Kulhánek, Tarzan a sešitová sci-fi. Měřítkem kvality je pro mě Terry Pratchett. Čtu jeho knihy, třeba Noční hlídku, pořád dokola, možná třicetkrát, a pokaždé tam najdu něco nového. To je ta kvalita.
Obecně platí, že dobrá kniha je ta, na kterou se těšíš, že ji budeš číst, a ta, kterou dočteš. Dřív jsem měl povinnost dočíst každou knihu. Dneska, po 20 nebo 30 stránkách, když mě to přestane bavit, tak toho nechám. Život je krátký. Vlastně je to pro mě takové kritérium: musí to vyvolat nějakou emoci. Radost, smutek, nebo i nenávist vůči hrdinovi. Když v sobě čtenář po dočtení má „to bylo na hovno“, tak to není ono. Když řekne, „to byla prdel“ nebo „bože, to bylo tak depresivní, že už to nikdy nechci číst“, to je v pořádku. Emoce je klíčová.
Váš poslední román Syndikát se zabývá tématem umělé inteligence. Používáte ji sám při psaní? A kam se podle vás posouvá hranice autorství?Umělou inteligenci používám spíš jako poradce, ne k psaní samotnému. Například v knize Černá luna hraje Satan se synem šachy. Nechtělo se mi vymýšlet partii, tak jsem AI zadal: „Vymysli mi partii, kde černý vyhraje v patnáctém tahu,“ a ona mi ji popsala. Ulehčilo mi to práci. Také ji používám na generování jmen pro postavy. A v Černé luně jsem ji nechal přeložit věty do sumerštiny. Nikdo sumersky neumí, takže jsem tam flexil a lidé si mysleli, že jsem vzdělaný. Na to je skvělá.
Hranici autorství zatím neposouvám. Jsem pankáč a píšu nárazově, když mám čas – ve vlaku, na záchodě. Při psaní hodně spoléhám na podvědomí. Ráno vstanu a mám v hlavě zápletku, o které jsem nevěděl. Můj mozek to do těch prstů posouvá sám, takže kdybych si nechal radit od AI, kolabovalo by to s mým podvědomím. Jsem přesvědčen, že lidé budou i nadále chtít umělecké produkty od lidí. Budou chtít vztah k autorovi, sochaři. Dříve nebo později se zavede nějaké označení nebo blockchainový důkaz, že nečtou něco, co vygeneroval Kišův asistent, ale co napsal Kyša. Navíc se domnívám, že lidé si budou spíše příběhy tvořit sami pomocí AI. Řeknou: „Chci tam mít trpaslíky, elfy, dva draky, hodně análního sexu...“ A AI jim to napíše. To je naše dystopická budoucnost.
Zmiňoval jste pragmatický pohled na vydávání. Jak se s autorskou odměnou a byznysem?Živím se pouze psaním, což je výhoda. Problém je v tom, že 95 % autorů se tím živit nemůže, ale pořád tam je ten „páv na střeše“ – naděje, že to zabere a prodáš 100 000. Důležité je mít dobrého nakladatele. Procenta z prodeje se u nás liší. Když kniha stojí 400 Kč, 10 % je 40 Kč. Když prodáš 10 000, máš 400 000. Když ti dobrý nakladatel dá 20 %, máš 800 000. U některých nakladatelů dostaneš jen 3 nebo 5 %. Mám dvojciferné číslo, mám dobrého nakladatele.
Celý byznys stojí na slepé důvěře. Ty věříš nakladateli, nakladatel věří distributorovi, distributor věří prodejcům e-knih. Nikdo to reálně neověřuje. Navíc knihy se mohou válet u distributorů dva roky, pak ti vrátí půlku ohmatanou, nebo je rovnou necháš zničit, abys je nemusel někde skladovat. Přesto Češi knihy hrozně kupují, jsou v tom fenomenální. Můj poslední román Syndikát, který vyšel v prosinci, byl v síti Dobrovský desátou nejprodávanější knihou za celý loňský rok, což je skvělé. Mám štěstí, že se to povedlo.
Na závěr: Rychlopalba knižních otázek:Jméno růže od Umberta Eca. Stále ji mám odloženou v knihovně, ale ještě jsem se k ní nedostal.
Jakou knížku bys doporučil svému sedmnáctiletému já?Spolčení hlupců od Johna Kennedyho Toolea. Miluji ji, četl jsem ji až na vysoké, ale ocenil bych ji i dřív.
Kterou knihu bys nikdy nečetl podruhé, protože to bylo utrpení?Utrpení mladého Werthera. Bylo to velké utrpení. Je to tak sladkobolné, až je to Young Adult červená knihovna.
U jaké knihy lituješ, že jsi ji nenapsal?Asfalt od Štěpána Kopřivy.
Poslední kniha, u které sis říkal, že ji musíš přečíst podruhé?Spolčení hlupců, dám si ho tak pošesté.
Kterou knihu napsal lidsky odpudivý autor, ale je geniální?Bible. Tam spousta autorů nebyla úplně v pořádku.