Vítáme vás u rozhovoru s Michalem Vieweghem, jedním z nejúspěšnějších českých spisovatelů, jehož knihy se staly fenoménem pro několik generací čtenářů. Autor, který prožil dramatické životní zvraty, se s námi podělil o svou pevnou pracovní rutinu, pohled na klesající knižní trh i na to, jakým způsobem se vyrovnává s následky složité operace a jaké nové projekty chystá. Otevřeně mluví o tom, jak se proměnila jeho tvorba i osobnost
Zažíváte aktuálně jedno z nejkrásnějších období vašeho života. Co stojí za tímto pocitem a jak se to odráží ve vaší tvůrčí práci?Díky za lichotivé přivítání. Vždycky bych raději řekl, že jde o jedno z těch nejkrásnějších období, abych se nerouhal. Nicméně je pravda, že se cítím docela dobře. Mám dokončenou novou knížku a už pracuju na další. Nedávno jsme museli trošku rafinovaně přejmenovat připravovanou knihu, která by měla vyjít v dohledné době. Původně provokativní název Pohádková cesta do ďáblovy prdele nakonec nahradila dvě novely: Obyčejná laskavost a Neobyčejná nestoudnost. Zmatení čtenáři by tak měli vědět, že jde o tutéž knihu, kterou jsem dříve inzeroval pod původním názvem. Je to zkrátka neustálý koloběh, kdy po dokončení jedné knihy okamžitě startuji další.
Je to pro mě jako chodit do práce. Múza není až tak důležitá. Většinou ráno vstanu, dám si snídani a kávu, a pak zasednu k počítači. Standardně pracuji šest až osm hodin, někdy i déle, a to pravidelně každý den, včetně sobot a nedělí. K hrůze mých přátel a blízkých. Vždycky říkám, že jsem sám sobě laskavým šéfem, takže si samozřejmě dovolím přerušení, abych si odjel na dovolenou nebo na víkend. Ale většinou jsem spíš v předstihu, takže mě termíny moc netlačí. Obecně se mi píše příjemněji na jaře a v létě, protože dny jsou delší, a když skončím kolem čtvrté, můžu jít ven, dokud je hezky.
Jste známý tím, že do svých děl často promítáte autobiografické prvky. Do jaké míry jsou vaše příběhy reálné zkušenosti a kdy nastupuje fantazie?Mám na to už nacvičenou odpověď. Všechny knihy a povídky, kde se autobiografický hrdina chová jako promiskuitní alkoholik, jsou spíše fiktivní. Kde je to naopak charakterní mladý muž, hezky se starající o své děti, tam se to blíží ryzí pravdě. Nicméně zdaleka ne všechno, co jsem napsal o manželství a sexu, jsem skutečně prožil. Často jde o historky mých kamarádů, které nemůžu jmenovat, abych jim nerozbil manželství ještě dodatečně. Například Účastníci zájezdu vznikali přímo na sedadle autobusu. Začátkem 90. let jsem si nemohl dovolit dovolenou, a tak mě na zájezd do Itálie pozvali rodiče. Já jsem jim to posléze vracel, když už mi vyšly první knížky, ale letenky byly drahé, a tak jsme jeli autobusem. Vznikaly tam poznámky k jednotlivým cestujícím, i když jsem si zápletky a situace samozřejmě přibarvil.
Co považujete za svou nejlepší či nejdůležitější knihu? A jaký žánr je pro vás nejpříjemnější?Já osobně mám moc rád povídky. Je to příjemný žánr – povídku, když máte formu a nápad, napíšete klidně za odpoledne v jednom tahu. Román napíšete za tři měsíce až rok. Literární kritici mi dříve říkali, že jsem založením povídkář, což mě na jednu stranu těší, ale na druhou stranu mě to trochu štve, protože to nepřímo znamená, že romány jsou horší, což si nemyslím. Kniha, které vděčím nejvíc, jsou Báječná léta pod psa. Ta se mi, při vší skromnosti, fakt povedla a především mi zajistila start literární kariéry. Díky ní jsem mohl odejít na volnou nohu a stát se profesionálním spisovatelem. Mám ale rád i jiné, třeba Vybíjenou nebo Andělé všedního dne, což je pro mě psychologicky důležitá novelka, kterou jsem psal v době, kdy mi umíral táta. No a pak trilogii Biomanžel, Biomanželka a Dula, kde jsem se tak trochu škodolibě vyrovnal se svým manželstvím, což mi občas dělá radost.
Dá se dnes v České republice uživit psaním beletrie? Jak se proměnil knižní trh od vašich začátků v 90. letech?Psaním se stále ještě uživím, relativně slušně, abych se nerouhal, ale je to čím dál hůř. Kolem roku 1995 se prodalo 300 000 výtisků Účastníků zájezdu. Dneska, když se prodá 30 000 výtisků, gratulují mi v nakladatelství. To znamená, že prodej beletrie dramaticky poklesl, klidně až desetinásobně. Naštěstí jsou dnes knihy dražší než ty, které v roce 1992 stály 40 Kč. Z mých příjmů tvoří absolutní většinu knihy. Příjmy za filmová práva a divadelní hry jsou příjemné zpestření, takový bonus, ale za dobře prodávanou knihu se vydělá mnohem víc. Většinou dostanu zálohu v řádu stovek tisíc, ale trvá rok i dva, než si na ni prodejem knih vydělám. Odhaduji, že na českém trhu se psaním uživí tak pět, maximálně deset českých autorů – ti, kteří dnes prodávají přes 20 000 výtisků, jako třeba Radka Třeštíková nebo Alena Mornštajnová.
Jak vnímáte audioknihy a jak náročné je pro českého autora dostat se na zahraniční trhy?Audioknihy mě vlastně těší. Dávají té knížce jiný život a přidanou hodnotu. I ti, co knihy nečtou, si je pustí v autě na dovolenou, a navíc je čtou profesionální herci jako Jiří Dvořák nebo Hynek Čermák, kteří tomu dají další rozměr. Takže za audioknihy jsem rád. Co se týče zahraničí, mám překlady asi do 16 jazyků, což zní velkolepě, ale ve většině zemí vyšla jen jedna nebo dvě knihy a v relativně malých nákladech. Mezi země, kde se prodalo víc knih, patří Polsko, Chorvatsko a Německo. Dostat se na americký nebo britský trh je mimořádně těžké. Mám sice Výchovu dívek v Čechách v angličtině, ale prodává se v marginálních knihkupectvích a v řádu stovek výtisků. Úspěch je především o marketingu. Kniha musí zazářit na veletrhu, upoutat agenty, kteří ji nechají přeložit, pokud vidí úspěch jinde. Český autor to má těžší i kvůli nedostatku dobrých překladatelů, kteří by to distribuovali dál.
Po prodělané disekci aorty v roce 2012 jste mluvil o problémech s pamětí. Jak se s tímto hendikepem vypořádáváte při psaní rozsáhlých románů?Mám dva základní hendikepy, zrakový, kdy se mi unaví oči, a především ten hlavní: krátkodobou paměť. Ta je opravdu špatná. Přečtu 40 stránek, rozumím jim, pamatuju si, co se stalo, ale když se k nim druhý den vrátím, musím je číst znovu, protože se mi nic nevybaví. Tohle mi prakticky znemožňuje číst delší beletrii. Co se týče psaní, souvisí to s tím, že jsem byl nějakou dobu bez kyslíku při operaci, a došlo k odumření paměťových buněk. Na paměti jsem sice usilovně pracoval, luštil křížovky a trénoval mozek psaním, ale krátkodobá paměť zůstala slabá. Při psaní si dělám obsáhlé poznámky na velkou čtvrtku vedle počítače, kde mám barevně a tučnými čarami znázorněná jména protagonistů a vztahy mezi nimi, aby to nehrozilo věcnými chybami. Přesto neustále objevuji chyby, a to je role redaktorů a korektorů v nakladatelství, kteří odchytávají detaily jako to, že se vedlejší postava jmenuje jinak na straně 17 a jinak na straně 40. Bez nich by to nešlo.
Jak se proměnil váš pohled na život, víru a hodnoty po tak dramatické události?Před rokem 2012 jsem byl lehký cynický snob, promiskuitní alkoholik. Teď jsem charakterní stárnoucí muž, který má v životních hodnotách jasno, a jsem mnohem skromnější. Původně jsem to, co se mi stalo, vnímal jako trest. Spadl jsem ze stoprocentního života na pět, deset procent, nemohl jsem psát, měl jsem klinické deprese a ptal jsem se, za co mě Bůh tak strašně potrestal, když jsou tu mnohem větší „svině“, které rozkrádají stát nebo jsou hnusné na své blízké, zatímco já jsem pomáhal mnoha lidem. Cítil jsem se ukřivděně. Dnes už vím, že to všechno mělo svůj smysl a že mě to odvedlo ze špatné cesty. Nakonec jsem byl i odměněn – velkorysostí a dobrým skutkem, kdy jsem se seznámil s Olenkou, Ukrajinkou, které jsem poskytl pomoc. I když jsem si partnerku nevymodlil, tento krásný příběh, o kterém jsem napsal román Malý Gatsby a Karmen z Chodorivu, se stal skutečností. Přestože mi situace na Ukrajině přinesla štěstí do života, neustále ji sledujeme s hrůzou, a já, jako přecitlivělý člověk po té operaci, u zpráv z Ukrajiny často brečím.
Jaké máte plány do budoucna, chystáte se do důchodu? Můžeme se těšit na nějakou novinku?Splatil jsem hypotéku, ale mám vysoké životní náklady, a abych si udržel životní úroveň, musím psát. Ne, že bych musel vydat knihu každý rok, ale minimálně jednou za dva roky ano. Naštěstí mě psaní baví a nechodím do pracovny jako do práce. Přestože mi bude brzy 62 a za dva až tři roky bych mohl jít do důchodu, pro mě se tím nic moc nezmění. Jsem v jakémsi důchodu už od 30 let – nemám šéfa ani pracovní dobu. Mám už odevzdaný román a píšu další, který zní velmi zajímavě. Je to příběh o dvou manželských párech, bývalých spolužácích z vysoké školy, kteří jedou na dny otevřených sklepů na Moravu. Jeden z mužů je bohatý poslanec s ne úplně čistým štítem, ten druhý žije v paneláku. Mezi nimi je sociální napětí, které je znásobeno tím, že politik svádí ženu svého kamaráda. Když se k tomu skloubí alkohol z vinných sklípků, vznikne román, ve kterém bude i první scéna skalpování v české literatuře, abych čtenáře navnadil.