Patrik Hartl je fenoménem české kultury. Nejenže je úspěšným divadelním a filmovým režisérem a scénáristou, ale především spisovatelem, jehož každá kniha se stává bestsellerem. Přestože je jeho pracovní život neustále spojen s hereckou společností a masou lidí, paradoxně touží po samotě. O tom, jak mu tvorba pomáhá být sám sebou, proč je pro něj poslední román nejcitlivější a jaké jsou jeho skutečné inspirace, se s námi podělil v tomto rozhovoru.
Jednoznačně nejraději píšu knížky, protože jsem v tu chvíli, když píšu, úplně svobodný. Jsem sám. Já mám lidi hrozně rád, hereckou společnost mám moc rád, ale zároveň jsem samotář. Při psaní jsem sám, v tu chvíli nejsem v kolektivu, a to mě dělá šťastným. Všechny mé profese jsou ale kombinované – vždy, když jsem unavený od jednoho, odskočím si ke druhému. Vždy je to ovšem o vymýšlení a vyprávění nějakého příběhu. Když potom režíruji, vlastně jen realizuji tu fantazii a představy, které jsem o tom příběhu měl.
Jak probíhá váš tvůrčí proces? Vžíváte se do postav, ať už píšete divadelní hru, nebo román?Když vymýšlím ty příběhy, pořád myslím na lidi a pořád si představuju, že jsem někdo jiný. Všechny postavy si předehrávám, a to jak z divadla, tak i z knihy. Říkám si ty repliky nahlas, aby zněly přirozeně a autenticky. Vciťuji se do toho tak moc, že si v podstatě sám odehraju všechno, co napíšu. Jsem taková samohonka. Neustále se zamýšlím, co bych řekl u snídaně, kdybych byl jiný člověk. Tím, že postavy prožívám, přicházím na řešení situací a naštěstí mám zřejmě takový talent, že to potom vypadá realisticky, jako opravdové. Fascinuje a baví mě vytvářet umělý svět, který vypadá autenticky.
Dáváte do svých románů své osobní pocity, přestože jsou situace fiktivní. Co všechno jste do poslední knihy vložil ze svého nitra?Osobně je to pro mě nejcitlivější a nejromantičtější knížka. Jsem velký romantik. Představa ideální smrti je pro mě zemřít pro svou ženu nebo děti – na takovou smrt bych se dokonce těšil. Hrozně rád investuji svůj cit do někoho, koho mám rád, to je smysl mé existence. Do této knihy jsem narval strašně moc své vlastní lásky. Žádná ta situace se mi nestala, všechno jsem vymyslel, ale všechny ty pocity jsou autenticky mé. Čeho se ty postavy bojí, toho se bojím já. Po čem touží, po tom toužím já. Akorát to nemůžu nikomu říct, tak to napíšu do příběhu. Nejsem si jistý, jestli čtenáři chápou, jak moc je to osobní. Nejsem řemeslný autor, pracuji hodně blízko u své vlastní psychiky, investuji do toho hrozně moc své vlastní duše. Píšu sice literaturu pro zábavu, ale toužím po tom, aby lidé měli silný zážitek, aby cítili tu lásku, kterou jsem do toho zakódoval, a aby si uvědomili, že jim ji dávám skutečně já.
Pokud se vše rodí ve vaší fantazii, do jaké míry čerpáte ze skutečných životních zkušeností a jak se dozvídáte informace třeba o ženském světě?Řekl bych, že z vlastní zkušenosti je v mých knihách třeba čtvrtina a tři čtvrtiny jsou prostě vycucané z prstu. Mě to baví a fascinuje – vytvářet umělý, ale realistický svět. Na některé věci se ale musím zeptat a potřebuji informace. Například informace o pocitech nebo problémech žen, třeba o přechodu, jsem vstřebal hlavně od starších hereček během své divadelní kariéry. Divadelnictví je otevřená profese. Když režírujete a zkoušíte, herci a herečky často nabízejí řešení situací, které souvisí s jejich životem. Začneme se bavit o návalech horka, nejistotě, co je irituje. V takových situacích mi lidé často sdělují své pocity, protože jsem sám otevřený. Díky tomu zjistím, jak žena prožívá nějaké období svého života, o kterém bych jako chlap nic nevěděl.
V knize je krásně zobrazený vztah Martina a jeho ženy. Jaký je váš recept na šťastné manželství či partnerství?My jsme šťastní a myslím si, že nejdůležitější je dobře si vybrat, i když v našem případě to byla spíš náhoda. Já jsem si Martinu vybral absolutně iracionálním způsobem a vyšlo to. Co je ale klíčové, je otevřená komunikace. Myslím, že nejdůležitější je říkat všechno, co vás na partnerovi štve, a zároveň říct všechno, co vás těší. Aby partner cítil, co na něm oceňujete, a co vám vadí. Když se máte rádi, pořád se trošku adjustujete. Chcete se vyhnout výtkám a být chváleni. Když se komunikuje důsledně, vše do sebe lépe zapadá. Život ale přináší stále nové výzvy – stárnutí, problémy s dětmi, sexuální aktivita. Je dobré být co nejvíc u sebe a komunikovat, protože pak všechny problémy řešíte spolu, a člověk nemá pocit, že je na ně sám. Já sám říkám své ženě všechno, i když ona mně asi ne, má ráda tajemství. Já bych ale rád věděl všechno.
Manželka je vaší první čtenářkou. Do jaké míry zasahuje do vaší tvorby?Moje žena čte vždy všechno jako první, kapitolu po kapitole. Neříkám jí předem, o čem to bude, ani jaký je děj nebo konec. Potřebuji, aby reagovala jako běžný čtenář, který neví, co se stane. Ona mi pak říká, kam si myslí, že příběh spěje, a dává mi připomínky k tomu, jestli je to slabé, vtipné, nebo zranitelné. A já ji většinou poslechnu. Ve dvou třetinách případů, kdy mě na něco upozorní, má pravdu. Je totiž chytrá a má mě ráda, takže mě chrání, abych si nenabil hlavu. Vyplácí se mi to. Je mou první čtenářkou a vlastně i kreativní redaktorkou. S příběhem jsem obvykle rok a půl sám, a teprve potom ho začnu sdílet s ní.
Jak se liší tempo a proces psaní románu a divadelní hry?Román píšu zhruba dva roky, divadelní hra mi trvá asi čtyři měsíce. Je to jednodušší v tom, že hra je postavená na dialozích, a já mám extrémní sluchovou paměť. Pamatuji si, jak lidé mluví, a je pro mě snadné cokoliv napsat tak, aby to bylo přirozené. Mně se hrozně rychle a snadno píšou dialogy. U divadelní hry je sice potřeba splnit nějaké řemeslné nároky, aby fungovala na jevišti, ale ty dialogy dělám levou zadní. Při psaní divadelní hry navíc už oslovuji herce, třeba dva roky před premiérou. Řeknu jim, o čem to zhruba bude a co bych chtěl, aby hráli. Už spolu vzájemně počítáme a já využívám jejich osobnosti při psaní. Chci, aby si lidi v divadle, tedy herec, režisér a autor, chtěli hrát a tvořit spolu, pak je to radostné.
Jaké máte aktuální tvůrčí plány a jak vlastně odpočíváte, když neustále žijete ve vymyšlených příbězích?Aktuálně budu režírovat svou novou divadelní komedii Blbka, jejíž premiéra bude na konci května. Jakmile dorežíruji, začnu psát. Mám už vymyšlenou frontu příběhů, ale neprozradím nic. Dělám to tak, že když je něco slabé, tak to zapomenu, a když je to dobré, tak si to zapamatuju. Co se týče odpočinku, vůbec nečtu beletrii. Přestal jsem číst intenzivně, když jsem začal psát. Pořád žiju ve svých vymyšlených příbězích a už nemám sílu vstřebávat další. Nepotřebuju se ani moc dívat na filmy nebo seriály, potřebuju reálně komunikovat s manželkou nebo dětmi. Nejvíc odpočívám ráno, kdy se probudím a hodinu ještě nepracuji, nebo při cestě do divadla a zpět. Těch 40 minut pěšky je můj čas na odpočinek. A rád si povídám s manželkou večer, když už dcera spí, to je hezké.