Když budějovická kriminálka objeví ohořelé tělo muže bez domova, svádí to k rychlému odložení případu s razítkem „sebevražda“. Jenže syrový svět, který ve svém thrilleru Parazit vykresluje Pavel Kohout, nezná jednoduchá a pohodlná řešení. Do rukou se nám tak dostává nekompromisní sonda do životů lidí na okraji, zabalená do suverénní detektivní zápletky. Tohle už dávno není jen hon na vraha, ale mrazivý obraz komunity, před kterou většina společnosti raději zavírá oči. Instinkt proti úřední mašinérii Začíná to vlastně úplně banálně. Nález ohořelého těla nepůsobí jako záhada desetiletí a lokální vyšetřovatelé by případ nejraději rovnou smetli ze stolu. Zapadá to přece do zažitého a klidného narativu. Ale do hry vstupuje mladý policista Martin Tůma, jehož intuice se vzpírá lacinému řešení. Když se na povrch začnou nenápadně drát případy dalších zmizelých lidí z ulice, z rutinní práce se stává mravenčí pátrání s nejasným koncem. Kohout zde ukazuje vyšetřování nikoliv jako nereálný sled...
Představa osamělého génia, který v záchvatu božské inspirace vychrlí na papír třísetstránkový román, je podle zakladatele Psací akademie Pavla Kohouta jednou z nejškodlivějších iluzí. Tvůrčí psaní staví z piedestalu mýtů rovnou na zem – mezi řemesla. Pokud vás bílá stránka děsí, je to podle něj v pořádku. Právě pokora je totiž podmínkou toho, aby člověk vůbec dokázal napsat první větu a v polovině knihy nevyhořel. Když se učíte jezdit na kole, zákonitě si odřete kolena. Když poprvé vaříte, připálíte cibulku nebo přesolíte omáčku. Přesto v těchto momentech většina lidí nezpanikaří a nezačne tvrdit, že se pro bicykl či plotnu zkrátka nenarodila. U psaní je to však jiné – po prvních neobratných odstavcích autoři často rukopisy schovají do šuplíku s pocitem selhání. „Nikdo na světě se nenarodil se schopností vystavět psychologický román. Psaní se dá – přesněji řečeno musí – naučit,“ vysvětluje Pavel Kohout. „Pokud v úvodu cítíte obavy, pochybnosti o vlastních schopnostech nebo úzkost z...