Spisovatel Vlastimil Vondruška patří dlouhodobě mezi nejčtenější české autory. Jeho historické romány, zvláště pak série s Oldřichem z Chlumu, si získaly obrovskou popularitu. Nedávno jsme měli příležitost s ním hovořit nejen o historické beletrii a nástrahách středověku, ale také o jeho pohledu na umění, rozdílu mezi psaním pro kritiky a pro čtenáře a o jeho unikátním přístupu k tvorbě, kdy ani on sám neví, kdo je pachatel, dokud příběh nedopíše.
Nejedná se o souboj, spíše o zdravé diskuze, které člověka nutí přemýšlet o řemesle. Je pravda, že v těchto literárních sporech jsem v nevýhodě, zvláště když mé drahé polovičce koluje v žilách krev Boženy Němcové i newyorského starosty Čermáka, bojovníka s gangstery. To je prostě silný kalibr. Naštěstí nás tyto debaty dovedly k několika jednoduchým postulátům, kterými se snažím řídit ve své literární tvorbě, a ten první se týká detektivního žánru, který je mi obzvlášť blízký.
Jak vnímáte detektivní žánr z filozofického a kompozičního hlediska? Jaká je jeho podstata?Detektivka je pro mě v podstatě něco jako pohádka pro dospělé. Když se nad tím zamyslíte, mají tyto žánry několik styčných motivů. V pohádce vždy vítězí dobro nad zlem. V detektivce vítězí spravedlnost nad zločinem. Strukturálně je to naprosto stejné.
Stejně jako v pohádce musí být hlavní hrdina natolik pozitivní, aby se s ním čtenář mohl ztotožnit a věřil, že zlo porazí, tak i v detektivce musíme uvěřit, že detektiv je natolik schopný, že zločince odhalí. Může to být popleta jako Columbo, ale vždy má v sobě jistého „fíša“, který mu zajistí vítězství nad zlem. To je podstata postavy detektiva, jak by měla být komponována – jako nositel naděje a řádu.
Znamená to, že nejste příznivcem moderních, temnějších detektivních příběhů, kde je hrdina spíše anti-hrdinou?Přesně tak. Nemám rád ty supermoderní americké filmové detektivky, kde policista náhodou někoho zastřelí, za trest odejde do archivu, začne chlastat, rozvede se a nerozumí si s dcerou, objeví spiknutí nadnárodní korporace, pětkrát ho zmlátí a nakonec ho zastřelí. To pro mě není klasická detektivka, pro kterou pléduji.
Konec, který je beznadějný, kde zvítězí zlo, ten prostě v detektivce pro dospělé nemá co dělat. Detektivka je o uspořádání světa, kde řád nakonec zvítězí. Je to o víře v princip spravedlnosti.
Další vaše teze se týká rozdělení literatury. Jaké je podle vás to klíčové dilema, před kterým stojí každý autor?Literatura se, stejně jako většina umění, píše buď proto, aby se líbila literárním kritikům, anebo aby se líbila čtenářům. A to většinou není totéž. Já jsem se už dávno rozhodl, že chci, abych si se svými čtenáři rozuměl. Nechci, aby umění bylo stavěno na piedestal jako něco krystalicky čistého, neuchopitelného, do čeho by lidé neměli „kecat“. To je hloupost.
Umění zde v lidských dějinách bylo vždy proto, aby lidem dávalo naději, víru, aby jim přinášelo světlo do toho nelehkého žití. Umění je forma relaxace – samozřejmě na úrovni – ale hlavně je to o tom, abychom se nesnažili exhibovat, co umíme, ale spíše sdílet. V podstatě by umění mělo sloužit lidem, nikoli naopak.
Pokud jde o formální hledisko, jak přistupujete k psaní velkého literárního žánru? Plánujete si dopředu děj a zápletky, nebo necháváte volnost postavám?Původně jsem se učil psát podle školních zásad: rozepsat prostředí, připravit stopy, nafázovat, abych čtenáře vedl k odhalení. A pak jsem začal psát. V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Jakoby se otevřelo nějaké okno – vstoupil jsem do příběhu a postavy kolem mě začaly žít.
Ty postavy dělaly a říkaly něco jiného, než jsem měl ve své písemné přípravě. Ale to, co dělaly, bylo naprosto logické. Takže jsem je poslechl a psal tak, jak si postavy poroučely. Když jsem román dopsal, zjistil jsem, že vrahem je někdo úplně jiný, než jsem měl vymyšleno. A bylo to lepší! Od té doby příběhy nekonstruuji, já je prožívám a píšu intuitivně a imaginativně.
Díky tomu, když začnu psát detektivku, většinou nevím, kdo to udělal. Mám sice nějaké podezření, ale z logiky děje to nakonec může být někdo úplně jiný. To má dvě velké výhody. Za prvé, pokud to nevím na začátku já, nevíte to většinou ani vy, čtenáři. A za druhé, mnohem důležitější, je to skvělá motivace pro mě. Co je nejhloupější, když čtete detektivku? Podívat se nakonec, kdo to udělal. Pak už není o co hrát. Já jsem díky tomu, že jsem zvědavý, jak to dopadne, nucen psát příběh v jednom zátahu a poměrně rychle.
Věnujete se historické beletrii. Jak pracujete s historickými fakty ve fikci, která má být primárně zábavná a srozumitelná?To je veliký a komplikovaný problém. Smyslem vědecké práce je exhibovat před kolegy – dokázat, že vím víc než oni. Podstata beletrie je ale v tom, že si s čtenářem musíme rozumět. Já v beletrii nemůžu exhibovat, naopak musím používat taková fakta a takový výběr prostředí, abychom si s čtenářem rozuměli a mohl se s příběhem ztotožnit.
Společnost ve středověku byla rozvrstvená, lidé přistupovali jinak k elementárním věcem, jako je pravda nebo spravedlnost. Vnímali i věci, které by nás dnes nenapadly – například problém vzdálenosti nebo času. Když se dnes stane vražda v Praze, detektiv si zajede do Teplic, aby někoho vyslechl. To v minulosti nebylo možné.
Můžete uvést nějaký příklad toho, jak se historické vnímání lišilo?Pojem „daleko“ měl tehdy jiný význam. Většina lidí vůbec nevěděla, co je za lesem té vesnice, kde bydleli. Takový klasický příklad je z dob, kdy papež Urban vyhlásil první křížovou výpravu. V celé Evropě vzniklo spontánní nadšení a venkované si vzali chleba a vyrazili.
Když po dvou dnech došli k prvnímu městu s kamennými hradbami, začali jásat, že jsou v Jeruzalémě. Vůbec je nenapadlo, že by svět mohl být tak velký a že je to do Jeruzaléma dál než dva dny pěšky. Jednoduše neměli ty prostorové dimenze.
Stejně tak dimenze časové – neznali kalendář. Většina lidí se řídila pouze východem a západem slunce. Vyslýchat někoho ve 12. století a očekávat, že řekne, že se něco stalo ve středu v jedenáct hodin, je nesmysl. Kalendář se začal používat až v průběhu 13. století, a to ještě jen v prostředí prelátů a pro praktické účely. A právě tyto detaily dělají historickou beletrii poutavou. Jde o to přenést čtenáře do té doby a nechat jej prožít jiný svět.