Představa osamělého génia, který v záchvatu božské inspirace vychrlí na papír třísetstránkový román, je podle zakladatele Psací akademie Pavla Kohouta jednou z nejškodlivějších iluzí. Tvůrčí psaní staví z piedestalu mýtů rovnou na zem – mezi řemesla. Pokud vás bílá stránka děsí, je to podle něj v pořádku. Právě pokora je totiž podmínkou toho, aby člověk vůbec dokázal napsat první větu a v polovině knihy nevyhořel.
Když se učíte jezdit na kole, zákonitě si odřete kolena. Když poprvé vaříte, připálíte cibulku nebo přesolíte omáčku. Přesto v těchto momentech většina lidí nezpanikaří a nezačne tvrdit, že se pro bicykl či plotnu zkrátka nenarodila. U psaní je to však jiné – po prvních neobratných odstavcích autoři často rukopisy schovají do šuplíku s pocitem selhání.
„Nikdo na světě se nenarodil se schopností vystavět psychologický román. Psaní se dá – přesněji řečeno musí – naučit,“ vysvětluje Pavel Kohout. „Pokud v úvodu cítíte obavy, pochybnosti o vlastních schopnostech nebo úzkost z prázdné bílé stránky, je to naprosto v pořádku. Tomuto pocitu se říká pokora. A bez ní se v žádném oboru nikdy nic nového nenaučíte.“
Pětisetstránková teorie pro neplavce
Proč tedy tolik začínajících autorů ztroskotá dřív, než se dostanou k první ucelené kapitole? Podle Kohouta za tím stojí kombinace přepálených cílů, dogmatických pouček a střetu s tvrdou realitou. Psaní totiž vyžaduje disciplínu, soustředění a ochotu snášet nepohodlí vlastních chyb.
Největší chybou, kterou nováčci dělají, je paradoxně snaha nastudovat všechno ještě předtím, než napíšou první odstavec. Mnozí sáhnou po vyčerpávajících učebnicích naratologie, analyzují šablony typu cesta hrdiny a snaží se do hlavy vměstnat kompletní teorii dramatu. Výsledkem nebývá mistrovský text, ale tvůrčí paralýza.
„Představte si, že se učíte plavat. Nikdo vás neposadí na břeh s pětisetstránkovou učebnicí hydrodynamiky, analýzy stylů a technik dýchání. Kdybyste měli myslet na všechnu teorii, dýchání, co s rukama, jak propnout nohy a jak dělat otočky naráz, báli byste se do vody vůbec vlézt,“ říká Kohout. „Při plavání si nejdřív zvykáte na vodu. Zkoušíte se potopit, splýváte. Až pak postupně přidáváte techniku. Se psaním je to totožné. Nejprve prostě jen pište. Cokoliv. Pro radost. Zvykejte si na proces, dostaňte ho pod kůži a teorii dávkujte po jednotlivých, praktických krocích.“
S tím souvisí i nutnost přestat se srovnávat s literárními ikonami. „Nesrovnávejte se se Stephenem Kingem ani s J. K. Rowlingovou. Srovnávejte se jen sami se sebou. Když si svůj dnešní text přečtete za půl roku a řeknete si: ‚Bože, to je hrozný, dneska bych to napsal úplně jinak,‘ tak to oslavte. Je to ten nejlepší důkaz, že jste se posunuli.“
Hledání hlasu: Proč styl není ranní sako
Další rozšířenou pastí, do které se začínající autoři chytají, je křečovitá snaha o „unikátní rukopis“. Místo aby stavěli pevné základy příběhu, vymýšlejí složité metafory a snaží se stylizovat do role ostříleného literáta.
„Představte si začínajícího kytaristu, který ještě neumí chytit čistý akord, ale trvá na tom, že nejprve musí najít svůj osobitý kytarový tón,“ glosuje to Kohout. „Styl není kabát, který si ráno obléknete, aby vám to slušelo. Styl je stopa, kterou za sebou zanecháváte tím, jak píšete, jak přemýšlíte a jaké volby děláte. Přichází až s praxí, ne před ní.“
Trh není školní třída. Čtenář nemá povinnost vás dočíst
Klíčový zlom v myšlení každého autora pak nastává ve chvíli, kdy si uvědomí, pro koho vlastně tvoří. Většina lidí má návyky zformované formálním vzdělávacím systémem – jenže pravidla komerčního knižního trhu jsou neúprosná.
„Ve škole jste psali pro jednoho jediného specifického čtenáře – pro učitele. Jenže učitel je za čtení vašeho textu placený. Má povinnost váš sloh dočíst až do konce, ať už je jakkoliv nudný,“ upozorňuje Pavel Kohout. „Na knižním trhu je situace diametrálně odlišná. Čtenáře za čtení vaší knihy nikdo neplatí. Naopak, on platí vám – svými penězi a především svým časem. Pokud ho neupoutáte hned na první stránce, knihu odloží a druhou šanci vám nedá.“
Cesta k dobrému příběhu tak nevede přes čekání na múzu ani přes slepé kopírování cizích schémat. Začíná u pochopení, že prázdný papír se neplní genialitou, ale řemeslem, trpělivostí a ochotou napsat stovky špatných řádků, aby ty následující za něco stály.
Komentáře
Okomentovat