Česká spisovatelka Veronika Martinková vtrhla na scénu domácí krimi literatury s neobyčejným tahem na branku. Během několika let vybudovala sedmidílnou sérii s vyšetřovateli Hanou Vítkovou a Davidem Winklerem, která si vysloužila nominaci na Magnesii Literu i pevnou čtenářskou základnu. Jak se rodila dynamika ústřední dvojice, proč její knihy postupně bobtnají z původních tří set na bezmála šest set stran a jak vypadá logistika autorského světa, v němž má každá postava i počasí svou vlastní tabulku v Excelu? Zde je část z rozsáhlého rozhovoru, který poskytla pro magazín Psací akademie.
Vaše kriminální série dnes čítá už sedm knih. Jak vlastně vznikla ústřední vyšetřovatelská dvojice Hana Vítková a David Winkler?
V prvotině Podíl viny byla hlavní vyšetřovatelkou pouze Hana Vítková. Byla to taková slušňačka – ctila pravidla, postupovala striktně podle zákona. Už po dvou třech kapitolách mi ale došlo, že působí trochu nudně. Nechtěla jsem jí z ničeho nic měnit charakter, to nemám ráda. Proto jsem jí přidala kolegu Davida Winklera, který měl v minulosti problémy s alkoholem a na předpisy se dívá s velkou rezervou. Chtěla jsem děj jen trochu zpestřit, ale David si velmi rychle začal říkat o víc prostoru.
Dnes je Winkler tahounem celé řady. Kdy nastal ten moment, kdy převzal otěže?
Už když jsem dopisovala Podíl viny, uvědomila jsem si, že mě David baví mnohem víc a nabízí hlubší potenciál. Druhá kniha, Odsouzen k smrti, už je proto psaná střídavě z pohledu obou hrdinů. Winkler postupně dostával čím dál víc prostoru a dnes už mi i čtenáři píšou, že Hanu v podstatě zastínil. Přiznávám to bez mučení – je to tak.
Zatímco vaše prvotina měla kolem tří set stran, ty poslední atakují šestistránkovou hranici. Co způsobilo takový nárůst?
Zjistila jsem o sobě, že neumím psát krátké texty, nebaví mě ani povídky. Mám ráda psychologii – to neustálé pitvání emocí, rozkrývání vnitřních pochodů a hledání důvodů, proč se člověk dopustil zločinu. V detektivce nechci jít jen po stopách na místě činu, potřebuji jít do hloubky. A jak série pokračovala přes Vinu a trest a Živou minulost až k sedmému dílu Pohřbená zaživa, případy i vnitřní světy postav se přirozeně rozkošatily.
Udržet logiku a kontinuitu napříč tolika rozsáhlými svazky bývá oříšek. Jak to zvládáte vy?
Jsem vystudovaná ekonomka, takže na to jdu přes data. Vedu si podrobný Excel na celých sedm knih. Mám v něm zanesené přesné údaje o postavách – třeba datum nástupu k policii, aby se nestalo, že v pátém díle někdo slouží dvacet let a v sedmém, který se odehrává o dva roky později, najednou sedmnáct. U každé kapitoly si hlídám den, hodinu, minuty a dokonce i počasí. Jednou se mi totiž stalo, že Hana popisovala krásný slunečný den, zatímco David na jiném místě v tomtéž městě tvrdil, že od rána lije jako z konve. Od té doby si vedu časovou osu naprosto nekompromisně.
Chystaná osmá kniha má přinést radikální změnu – Hana Vítková ani David Winkler v ní nebudou. Proč jste se rozhodla opustit zavedenou značku?
Nosila jsem ten příběh dlouho v hlavě a pořád jsem přemýšlela, jak do něj Vítkovou a Winklera napasovat. Drhlo to, nesedělo to k nim. Nakonec jsem si řekla, že to nebudu lámat přes koleno. Vymyslela jsem novou vyšetřovatelku, která do té zápletky zapadá naprosto přirozeně. Když jsem to řekla kamarádce, hrozně se na mě zlobila, protože má k Davidovi s Hanou silný vztah. Mohu ale všechny uklidnit – neumřeli. Jen si dají na jeden díl pauzu. A protože se mi po Winklerovi bude nepochybně stýskat, v deváté knize už zase stoprocentně bude.
Komentáře
Okomentovat