Když budějovická kriminálka objeví ohořelé tělo muže bez domova, svádí to k rychlému odložení případu s razítkem „sebevražda“. Jenže syrový svět, který ve svém thrilleru Parazit vykresluje Pavel Kohout, nezná jednoduchá a pohodlná řešení. Do rukou se nám tak dostává nekompromisní sonda do životů lidí na okraji, zabalená do suverénní detektivní zápletky. Tohle už dávno není jen hon na vraha, ale mrazivý obraz komunity, před kterou většina společnosti raději zavírá oči.
Instinkt proti úřední mašinérii
Začíná to vlastně úplně banálně. Nález ohořelého těla nepůsobí jako záhada desetiletí a lokální vyšetřovatelé by případ nejraději rovnou smetli ze stolu. Zapadá to přece do zažitého a klidného narativu. Ale do hry vstupuje mladý policista Martin Tůma, jehož intuice se vzpírá lacinému řešení.
Když se na povrch začnou nenápadně drát případy dalších zmizelých lidí z ulice, z rutinní práce se stává mravenčí pátrání s nejasným koncem. Kohout zde ukazuje vyšetřování nikoliv jako nereálný sled akčních přestřelek, ale jako trpělivé rozkrývání sítě, v níž se na první pohled nesouvisející střípky začínají slévat do děsivého obrazu.
Syrová autenticita z ulice
Největším trumfem Parazita však není samotný policejní postup, ale prostředí, ve kterém se děj odehrává. Autor nás nekompromisně táhne do tvrdé reality lidí, kteří ztratili střechu nad hlavou. A nedělá to formou vydírání citů nebo levného moralizování. Osudy komunity na okraji nejsou vykreslené černobíle. Každá postava si nese svůj kříž, svůj vlastní prožitý pád, který vás jako čtenáře zasáhne přímo na komoru.
Kohout neukazuje bezdomovce jako anonymní kulisy zločinu, ale jako plnokrevné lidské bytosti s tragickými, mnohovrstevnatými osudy.
Je to právě tento hluboký ponor do psychologie a sociálního bahna, který knihu povyšuje nad standardní spotřební čtení a dává jí skutečnou váhu.
Labyrint dějových linek a tvář neviditelného
Pavel Kohout napsal román, který neustále šlape na plyn. Svižné tempo a naprostá absence hluchých míst udrží v pohotovosti i ty nejnáročnější konzumenty žánru. Zápletka je mistrovsky promyšlená. I zkušení čtenáři thrillerů budou ještě ve druhé polovině knihy tápat ve tmě – a přesně to je ten návykový pocit, kvůli kterému detektivky čteme.
Závěrečné rozuzlení představuje naprostý šok. Vrah celou dobu mistrně uniká naší pozornosti, a přesto, když maska konečně spadne, vše do sebe zapadne s děsivou logikou.
Jistou daň si ale dynamické a komplexní vyprávění přece jen vybírá. Kohout střídá dějové linky a perspektivy poměrně ostře, odděluje je často jen novým odstavcem. Tahle vypravěčská zkratka občas vyvede z míry a donutí vás zbrzdit nebo se vrátit o pár řádků zpět, abyste si ujasnili, z čí hlavy právě sledujete probíhající události. Nejde o fatální chybu, ale spíše o specifickou daň za velmi rychlý literární střih.
Tajemství ukryté před očima
Pokud si knihu vezmete do ruky, pravděpodobně vás zaskočí samotná obálka. Na první pohled nedává smysl a zdá se, že s tématem klasické kriminálky nemá vůbec nic společného. Jenže Parazit funguje jinak. Význam vizuálu se odkrývá postupně, přímo úměrně s tím, jak hluboko pronikáte pod povrch. V samotném závěru pak pochopíte, že k syrovému vyznění textu snad ani nešlo zvolit přesnější ilustraci.
Pavel Kohout nám předložil román, který skvěle reprezentuje to nejlepší ze současné české kriminální tvorby: neotřelé, uvěřitelné prostředí, propletenou zápletku a nečekanou pointu. Parazit ve vás ale nechá rezonovat i něco víc, než jen odhalení pachatele. Až dočtete poslední stranu, nevyhnutelně před vámi vyvstane mnohem hlubší a znepokojivější otázka: Kdo je vlastně v naší společnosti tím skutečným parazitem?
Komentáře
Okomentovat