Historie literatury je neodmyslitelně spjata s historií cenzury. Od chvíle, kdy se první myšlenky otiskly do papíru, existovali lidé, kteří se je snažili umlčet, pálit nebo trestat jejich autory za „kacířství“. Ačkoliv žijeme v 21. století v éře vyspělého knižního trhu, volání po zákazech neutichá. Jen se přesunulo z inkvizičních tribunálů na sociální sítě. Dnešní „rozhořčený dav“ se dožaduje spravedlnosti ve virtuálním prostoru a žádá, aby určité tituly nikdy nespatřily světlo světa. Stojíme tak před zásadní otázkou: Kde končí svoboda uměleckého projevu a začíná prostor, kam by autoři již neměli vstupovat?
Hranice zákona vs. svoboda slova
Svoboda slova je pilířem demokratické společnosti, ale ani v literatuře není bezbřehá. Česká legislativa, podobně jako ta evropská, jasně definuje mantinely, za které nelze zajít. Jde především o propagaci hnutí potlačujících lidská práva, podněcování k nenávisti, schvalování genocidy či šíření dětské pornografie. Pokud text tyto hranice překročí, přestává být chráněn jako umění. Klíčovým slovem je zde však kontext. Právě ten odlišuje historickou reflexi nebo literární fikci od trestného činu. Evropská právní praxe navíc pracuje s principem ultima ratio – zákaz knihy je až tím nejzazším krokem, protože svoboda projevu se vztahuje i na myšlenky, které mohou být šokující nebo zneklidňující.
Když se literatura faktu stane rozbuškou
V českém prostředí jsme v roce 2024 zažili unikátní moment v podobě kauzy knihy Nevratné poškození. Tato publikace, věnující se fenoménu transgenderu u mladých lidí, vyvolala na sociálních sítích takovou bouři, že původní nakladatel od jejího vydání ustoupil. Titulu se nakonec ujalo jiné nakladatelství, čímž se debata o „škodlivosti“ knihy rozhořela naplno. Argument odpůrců byl jasný: vydání takové knihy je zraňující. Je však emocionální zranění dostatečným důvodem k zákazu? Právní teorie rozlišuje mezi tím, co nás uráží, a tím, co nám skutečně ubližuje (prokazatelná újma). Pokud začneme umlčovat názory jen proto, že jsou nepohodlné, riskujeme, že se stejný mechanismus jednou obrátí proti nám samotným.
Fenomén Dark Romance a volání po čistotě
Podobný tlak vidíme i v beletrii, konkrétně u masivně populárního subžánru dark romance. Tyto knihy, kombinující romantiku s thrillerem či hororem, často pracují s toxickými vztahy, manipulací a tabuizovanými tématy. Paradoxem je, že i v sečtělé komunitě se objevují hlasy volající po jejich úplném stažení z trhu. Argumentace je opět stejná: tyto knihy mohou negativně ovlivnit psychiku čtenáře. Zapomíná se však na podstatu literatury. Knihy tu nejsou jen od toho, aby nás konejšily nebo představovaly ideální svět. Literatura je bezpečným laboratorním prostředím, kde můžeme zkoumat i ty nejtemnější stránky lidské povahy, aniž bychom je museli v realitě zažívat.
Lekce z historie: Od Lolity po Betonovou zahradu
Pohled do literární historie nám ukazuje, že ty nejdůležitější knihy byly často ve své době považovány za nepřijatelné. Podívejme se na tři zásadní příklady:
- Ian McEwan – Betonová zahrada: Příběh o rozpadu rodiny a incestu, který šokuje svou chladností. McEwan však tyto motivy nepoužívá k oslavě zvrácenosti, ale k drásavému zobrazení světa bez hranic a odpovědnosti dospělých.
- Vladimir Nabokov – Lolita: Román často redukovaný na téma pedofilie. Ve skutečnosti jde o jazykově geniální studii manipulace a moci vypravěče nad čtenářem. Zakazovat Lolitu znamená nepochopit mechanismus sebeklamu, který Nabokov tak mistrně odhalil.
- Thomas Mann – Smrt v Benátkách: Vrcholné dílo evropské literatury, které se pohybuje na hraně společenské přijatelnosti skrze téma obsesivní touhy a vnitřního rozkladu identity.
Všechna tato díla spojuje jedno: nehladí čtenáře po srsti. Nastavují zrcadlo našim slabostem. Pokud bychom je posuzovali pouze podle toho, zda mohou někoho „zranit“, pravděpodobně by dnes neexistovala. A naše kulturní dědictví by bylo o to chudší.
Realita zraňuje víc než inkoust na papíře
Impulsem k tomuto zamyšlení byla nedávná tragická událost v USA – střelba při zásahu federálních agentů, která zmařila život matky tří dětí. Žijeme ve světě, kde jsme denně konfrontováni s brutalitou, válečnými konflikty a rozkladem hodnot v přímém přenosu. O to absurdněji působí snahy zakazovat fiktivní příběhy. Kniha nás nemůže fyzicky ohrozit. Můžeme ji zavřít, odložit, nebo o ní kriticky přemýšlet. Skutečný svět nám takovou možnost často nedává. Life is tough, brace yourself – život je tvrdý a literatura nás na tuto tvrdost připravuje v bezpečném prostoru mezi dvěma deskami vazby.
Závěrem: Proč bránit svobodu slova?
Měli bychom usilovat o to, aby násilí, hrůza a temnota zůstávaly co nejčastěji jen na stránkách knih. Pokud se začneme bát slov víc než skutečných činů, ztratíme schopnost rozpoznávat zlo dřív, než se s ním setkáme tváří v tvář. Bojujme za to, aby svoboda slova zůstala nedotknutelnou hodnotou. Literatura má být prostorem katarze, provokace i nekomfortních otázek. Právě v tom spočívá její největší síla a přínos pro společnost.