Recenze: Jaroslava Černá – Santini – Peklem duše k světlu světa

Teď už věděl, že on dílo vidí jinak než všichni ostatní. On viděl hotový celek. Každé okno s paprsky slunečního světla, otevřený prostor pod nekončící klenbou, vznášející se schody k ochozům, sloupy dělící i oddělující zdi a prostory. Jan Santini navíc viděl i to, o čem nikdy s nikým nepromluvil. Dokonce i sám sobě těžko přiznával, že vidí barevnost vzduchu tetelícího se pod klenbou, cítí jeho pohyb a chvění. Byl rád, že ty vibrující barvy byly vždy příjemné, měkké a plné jakési bezbřehé lásky, jen netušil, ve kterém okamžiku se tam objeví ve skutečnosti a jestli on sám bude schopný je vnímat a vidět i tehdy, až bude dílo dokončeno. Nicméně byly v jeho mysli jako něco nadpozemského, nevysvětlitelného a magického.

Jaroslava Černá – Santini – Peklem duše k světlu světa

Kniha nese podtitul „dramatický životní příběh geniálního umělce“. Hm. Jan Blažej Santini Aichel se narodil s těžkým tělesným postižením, a to bylo pro něj na dlouhou dobu jedinou nepřízní osudu. Na svět přišel do rodiny milujících rodičů, kteří mu umožnili získat výjimečné vzdělání. Již ve věku dvaceti tří let patřil k významným architektům s množstvím dobře placených zakázek od věhlasných zadavatelů z řad církve a šlechty. Abych byla spravedlivá, na souchotiny (TBC) mu zemřeli všichni tři synové z prvního manželství. To je tragédie. Nicméně jediné drama si na sebe výjimečně inovativní a plodný umělec upletl svou extrémní pracovitostí, kterou v dnešní době nazýváme workaholismem.
Po knize jsem sáhla, protože Santini představuje podivný úkaz barokního druida. Do návrhů staveb dokázal zahrnout nejen hluboké znalosti matematiky a geometrie, katolické věrouky i kabaly, ale jednoznačně vnímal i energetická pole v krajině, měl cit pro barevnost, akustiku a světlo v prostoru. Navíc dokázal neotřele spojovat gotické a barokní prvky v architektuře. Možná jej k tomu vedly první zakázky, kdy potřeboval rekonstruovat zchátralé gotické stavby v moderním barokním duchu.
V souhrnu mě ale kniha zklamala. O umělcově životě podala stejné množství informací jako jedna stránka na Wikipedii, to znamená nic moc. Stručný styl vyprávění způsobil, že na konci jedné kapitoly zemře první žena Veronika a o dvě stránky dál už Santini odchází z kostela s novou manželkou. Nebohá čtenářka zůstane ochuzena například o první setkání hrdinů a podobně. Zhýralému bratru Františkovi jsou věnovány dlouhé pasáže, ale o sestře Alžbětě padnou dohromady tři věty.
Přitom autorka dokázala pracovat s popisy staveb, krajiny či tvůrčího zápasu více než mistrně. Celému dílu vdechla silný emotivní náboj. Po přečtení jsem se rozhodla znovu navštívit a prohlédnout si všechny Santiniho stavby.

Celé dílo však působilo dojmem odbyté uspěchanosti. Paní Černá mohutné téma rozsekala do kratinké féerie. Impozantní Santini si rozhodně zasloužil víc.
Autor článku:
Ivana Nováková | sabinaholasova.weebly.com
Doporučujeme:

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Recenze: Ivana Nováková - Pohádky o čarodějích

Recenze: Ivan Kašpárek - Tikot

Povídka: Neznámá cestující