Povídka: Tady si hrávala moje maminka

Položila jsem kabelku na postel a z kapsy kabátu vytáhla pár drobných mincí. Otočila jsem se k dívce, která mi pomohla vynést kufr, a s poděkováním jsem je vtiskla do její dlaně. Byla trochu překvapená a nejspíš to byl její úplně první tringeld v životě. Začervenala se, usmála a nakonec se ze slušnosti zeptala, jestli mi může splnit nějaké další přání. Pravda, jedno tajné přání jsem měla, ale dobře jsem věděla, že tahle milá dívka mi ho splnit nemůže. Rozloučily jsme se a ona za sebou potichu zavřela dveře.
Přistoupila jsem k oknu a před domem uviděla pronajatý vůz, který mě sem, do malého moravského městečka, přivezl. Jeho řidič stál opřený o kapotu a kouřil cigaretu. Vesele se při tom vybavoval s majitelem penzionu a tu a tam při řeči rozšafně rozhodil rukama. Nakonec se zasmál, nasedl do vozu a rozjel se zpět do Prahy. A tak jsem najednou osiřela, tady na konci světa, a v tu chvíli jsem se sama sebe musela ptát, co tady vlastně dělám, proč jsem se sem vypravila a co si vlastně ve své naivitě od této cesty slibuji. Bohužel, na nic z toho jsem v tu chvíli nedokázala odpovědět. Bezradně jsem si povzdechla a zapnula malou rychlovarnou konvici, abych si ještě před spaním uvařila čaj. Venku se začalo smrákat a já se i s knížkou v ruce uložila do postele. Byla jsem velmi unavená a usnula jsem tak rychle, že jsem ani nestihla dopít můj oblíbený večerní šálek čaje.

Probudily mě až první ranní paprsky slunce, které se ke mně draly skrze zatažené závěsy na oknech. Cítila jsem se výborně a ten velký časový posun jako by nebyl vůbec znát. Ach ano, měla bych prozradit, odkud jsem se tu tak náhle vzala…. Jsem Američanka a od mé maminky, která pocházela právě odsud, z tohoto malého městečka, jsem se naučila velmi dobře česky. Pravda, tu a tam jsem sice měla ten zvláštní přízvuk, který je pro cizince typický, ale jinak jsem byla na svou češtinu pyšná. S rodiči jsem žila a vyrůstala přímo v New Yorku, ale tatínek, galerista a obchodník s uměním, zemřel před mnoha lety a moje maminka ho docela nedávno následovala. Oba moji rodiče přišli do Ameriky po druhé světové válce. Tatínek byl Žid a během války mu nacisté v Bergen-Belsenu vyvraždili celou rodinu. Moje maminka byla Židovka a celá její rodina padla za oběť nacistickému režimu v Osvětimi. Osud jejich cesty svedl a tak se jednoho slunečného dne potkali v tatínkově galerii při vernisáži jistého mladého anglického malíře. Moje maminka, ač bez výtvarného vzdělání, nádherně malovala. Tenkrát si dodala odvahy a oslovila galeristu, zda by mu mohla přinést ukázat svoje obrazy. Ten souhlasil a zanedlouho visely i tyto obrazy v jeho galerii. A bylo jich čím dál víc. Mí rodiče se mezi výtvarným uměním setkávali stále častěji a jednoho dne už se zkrátka nerozešli. Bylo toho mnoho, co je spojovalo, smutná minulost, mládí a také velká láska ke kráse a umění.

Rodiče nikdy o hrůzách války nemluvili, a tak jsem jen z kusých informací vyčetla, že tatínek pocházel z Německa a maminka z Československa. Podvědomě jsem vytušila, že bude lepší, když se nebudu na jejich minulost vyptávat, ale jednoho dne, krátce před svými patnáctými narozeninami, jsem se tatínka přeci jen zeptala, co se mu při vzpomínkách na válečná léta vybaví. Neřekl tenkrát nic. Mlčel, ale na jeho tvář nikdy nezapomenu. Zkroutila se mu do podivné, bolestné křeče, která jasně vypovídala, že jakékoliv vzpomínání je to nejhorší, co bych po něm kdy mohla chtít. Už nikdy jsem se rodičů nevyptávala, ale maminka tu a tam přeci jen zavzpomínala na své dětství. Mluvila zasněně o krásných lesích, kam chodívala s ostatními dětmi na borůvky, a taky o klidné, malebné říčce, která protékala jejich městečkem. Nikdy se však nechtěla do své domoviny vypravit, a když zemřela, napadl mě bláznivý nápad, jak zahnat smutek z její ztráty, ze ztráty mé milované osoby. Jednoho dne jsem koupila letenku do Prahy a přes cestovní agenturu si zajistila odvoz a ubytování v tomto půvabném městečku, kde se jakoby zázrakem zastavil čas. Chtěla jsem najít dům, kde se maminka narodila, a projít si všechna ta místa, kde si jako malá hrávala a kde bydlela s rodiči. Netušila jsem, který dům by to mohl být, jediné, co jsem věděla, bylo její jméno za svobodna a také to, že jí lidé odmalička říkávali Mitzi, stejně tak, jako my děti i tatínek. To bylo jediné, co jsem o její minulosti věděla a s čím jsem v naději usedla do letadla a vydala se na svou čtrnáctidenní pouť do Evropy.

Když jsem sešla dolů, do malé místnosti, kde se podávala snídaně, přivítal mě sám majitel penzionu. Spolu s ním mě vítala i ta samá dívka, která mě včera ubytovala na pokoji. Jak záhy vyšlo najevo, byla jeho dcerou a její maminka mi právě v kuchyni připravovala snídani. Pan hoteliér se mě vyptával, jak jsem spokojená s ubytováním a jaký typ snídaně pro mě mají každý den připravovat. Bylo až dojemné, jak všem záleželo na mém pobytu, jak se každý snažil, abych se tu cítila co nejlépe. Pravda, mnoho Američanů nejspíš nikdy do tohoto spícího městečka nezavítalo a já se v duchu usmívala nad pomyšlením, že jsem vlastně tady doma víc než v Americe. Evropa byla domovem obou mých rodičů a já poprvé, ve svých téměř padesáti letech, Evropu navštívila. Nechtěla jsem však prozradit, proč jsem vlastně přijela. Chtěla jsem zůstat jen tak inkognito a zkusit sama na vlastní pěst vypátrat, jestli si tady na moji maminku a její rodinu některý z pamětníků ještě vzpomene.

Po snídani jsem si jako správná turistka vybrala na recepci turistickou mapku i spoustu brožurek, co všechno lze v tomto místě spatřit. A nebylo toho věru málo. Starobylé domy, zámek s rozlehlým parkem, kostely a kostelíčky, usazené v křivolakých uličkách – to bylo něco, co mě naprosto uchvátilo. Několik prvních dní jsem strávila návštěvami muzea, zámku i kostelíků, abych znavená chůzí mohla k polednímu usednout v některé z kavárniček a dopřát si kávu se zákuskem. Milovala jsem ty chvilky, kdy jsem usedla na lavičku u kašny a pozorovala čilý ruch všedního života. Byl tak odlišný od toho, který jsem znala z New Yorku. Když už jsem prošla městečko křížem krážem a nahlédla do všech malých krámků na náměstí, rozhodla jsem se, že vyrazím i na pěší túru po okolí, obklopeném krásnými lesy a pastvinami. To byly okamžiky, kdy jsem si na maminku mnohokrát vzpomněla a v duchu jsem jí musela dát za pravdu. Ta příroda a lesy kolem byly opravdu nádherné. Každý večer jsem si pak v jídelně penzionu pochutnávala na večeři, kterou mi s láskou připravovala paní domácí. Bylo moc příjemné usínat unavená chůzí a poznáváním okolí, ale také četbou a sledováním televize, se skleničkou vína…

Teprve po pár dnech jsem si uvědomila, že přes samé poznávání místního koloritu jsem nezjistila vůbec nic, co by mě přivedlo na stopu maminčiny rodiny a domu, kde před válkou bydleli. Právě jsem dopíjela kávu u snídaně, když mě napadlo, že moji hostitelé možná budou znát některou babičku nebo dědečka, který tu žil ještě před válkou. Avšak bohužel. Nikdo si na nic nepamatoval, ale doporučili mi návštěvu na radnici, kde by mi snad mohli poradit. Starosta městečka mne sice velmi ochotně přijal ve své kanceláři, ovšem s historií nebyl příliš obeznámen a kvůli svému mladému věku mi ani nedokázal poradit, kdo z pamětníků by se mnou mohl zavzpomínat.
A tak jsem své pátrání vzdala. Zkrátka a dobře jsem si řekla, že to tak má být a já možná ani nemám právo oživovat dávno zapomenutou minulost. Kdo ví, proč tomu tak bylo, ale já jsem si řekla, že všechno vzdám a těch posledních pár dní, které mi zbývají, využiji k podnikání dlouhých procházek. Jednoho rána jsem si tedy oblékla sportovní oblečení, vlasy učesala do jednoduchého drdůlku a jen tak v letní bundičce a sandálech vyběhla do jednoho z obchůdků na náměstí, abych si koupila nějaké to ovoce a minerálky. Nenalíčená a bez slunečních brýlí jsem vyšla z krámku s nákupem v ruce a krátce jsem se zastavila, abych popřemýšlela, kudy se dnes vydám na procházku.

„Mitzi,“ zaslechla jsem za zády. Otočila jsem se a teprve v tu chvíli jsem si všimla babičky, která seděla na lavičce před obchodem. Udiveně vstala a pomalu, šouravým krokem ke mně přistoupila.
„Jsi to skutečně ty?“ zeptala se nevěřícně a sama sobě vzápětí odpověděla: „Ne, to nemůžeš být ty, jsi tak mladá….“ Řekla to tak, jako kdyby právě spatřila ducha.
Vzápětí se probrala ze svého překvapení a omlouvala se mi, že si mě nejspíš s někým spletla.
V tu chvíli jsem znejistěla i já a bezděky jí řekla, že Mitzi byla moje maminka, která se tu před mnoha a mnoha lety narodila.
„Ano, znala jsem tady jednu mladou dívku, jmenovala se Marie Rittsteinová, ale všichni jsme jí říkali jen Mitzi,“ vzpomněla si ta zázračná babička a já nevěřila svým uším.
„Mitzi Rittsteinová byla moje matka…,“ polkla jsem naprázdno. „ Za války ji deportovali do Osvětimi,“ dodala jsem potichu a čekala, jestli mi babička potvrdí, že se jedná o jednu a tutéž dívku.
„Jste jí tak podobná, jako kdyby tu najednou stála ona sama. A to už je hezkých pár let.“
Na chvíli jsme se obě dvě odmlčely, abychom se každá vzpamatovaly ze svého překvapení. Usadily jsme se na lavičku a já jsem staré paní vyprávěla všechno, co jsem o své matce věděla. Když jsem se zmínila o tom, že se celý život věnovala malování a v Americe jsou její obrazy velmi oblíbené, zajásala ta zvláštní žena nad souhrou náhod, která nás dvě svedla dohromady, a potvrdila mi, že nikdy nikdo nedokázal ve městečku tak krásně malovat jako Mitzi, moje maminka.

Ještě to odpoledne jsem byla pozvaná k této ženě a kdysi nejlepší přítelkyni své maminky, přímo k ní domů. Zazvonila jsem u dveří jednoho domku kousek od náměstí a v ruce držela nějaké dárky na uvítanou a taky album fotografií rodičů. Ty nejstarší se datovaly do doby, kdy moji rodiče měli svatbu, tedy počátkem padesátých let. Maminka byla tehdy ještě mladá a velmi hezká a já jsem doufala, že jsem opravdu na té správné stopě. Má hostitelka mě přivítala s milým úsměvem a usadila mne v kuchyni, kde už pro mne měla připravené staré fotografie. Byly to většinou fotografie ze školy a také z blízkého okolí, ale na jedné z nich jsem zřetelně poznala maminku. Porovnaly jsme její fotografie s mými a rázem nebylo pochyb, že jsem našla nejlepší kamarádku své maminky z dětství. Seděly jsme proti sobě a ta dobrosrdečná žena se rozplakala. Svěřila se mi, že na Mitzi celý život vzpomínala a věřila, že zahynula v koncentračním táboře. A hle, ona díky štěstěně přežila a dokonce vychovala dceru, která jí byla podobná jako vejce vejci. Nad kávou a domácím moučníkem se mě zeptala, proč se Mitzi nevrátila do městečka a ani o sobě nikdy nedala vědět. Odpověď jsem bohužel neznala. Možná už si nikdy nechtěla vzpomenout na hrůzné roky války, nebo snad nevěděla, kam jít, jestliže celá její rodina zahynula v plynových komorách… Spousta otázek, které zůstanou navždy nezodpovězeny.

Hned na druhý den jsme si domluvily další schůzku a tentokrát jsme se vypravily na procházku po městě. Nabídla jsem té staré ženě rámě, aby se nemusela opírat o hůl, a pomaličku jsme si vykračovaly městečkem. Najednou se mi jevilo úplně jinak. Postupně jsem se dozvídala, kdo a kdy v kterém domě ještě před válkou žil a čím se zabýval. Velmi dobře si pamatovala na místní židovskou komunitu, s níž byli zadobře nejen ostatní obyvatelé, ale i místní pan baron, jemuž kdysi patřil zámek i s velkostatkem. Bylo strhující poslouchat, že v domě, který jsme právě míjely, býval malý textilní krámek, jenž patřil židovské rodině a kde se vyučil jako příručí mladší bratr mé průvodkyně.
V jiném domě zase provozoval obchod se smíšeným zbožím starší manželský pár, který bohužel nikdy neměl dětí, a ještě před začátkem války oba manželé zemřeli. Osud k nim byl milostivý a oni se tak vyhnuli strašlivému utrpení a smrti. Jen několik málo pamětníků si tu a tam vzpomnělo na starší neprovdanou paní, jež, vždy upravená a s velkou mašlí pod krkem, provozovala maličkou prodejnu vína a likérů. Současně byla i agentkou nějaké pojišťovny a prý ochotně vynášela židle na malé prostranství přede dveře na ulici, aby nalákala zákazníky. V předsíňce domku prý dodnes zůstaly zachovány poličky zapuštěné ve zdi, které připomínaly, že tu skutečně byla kdysi malinkatá prodejna s pohostinstvím. Ještě před válkou byly ve městečku i dvě židovské hospody a taky jedna velká kavárna. Když jsme procházely kolem nízkých domků, jejichž střechy sahaly téměř k oknům, dozvěděla jsem se, že právě zde byl i masný krámek a malá výrobna sodovek a likérů, které patřily bratru místního rabína.

Nakonec jsme se zastavily u cukrárny a já jsem se nabídla, že dojdu pro točenou zmrzlinu. Když jsem vyšla ven s dvěma kornouty zmrzliny, posadily jsme se na chvilku před obchodem. Se smíchem jsme zavzpomínaly i na jednu chudobnou židovskou rodinu, která měla hodně dětí, a proto jim s jejich výchovou finančně vypomáhala celá židovská obec. Pikantnosti se vždycky dobře pamatují, a tak se udržela i vzpomínka na to, že se tehdy povídalo o tom, jak židovské ženy matce od rodiny zaplatily i lékařský zákrok, aby už nemusela rodit další potomky.
Poklidné prvorepublikové časy však vystřídaly strach a antisemitismus.
Když jsme se zastavily u jednoho z domů na náměstí, vzpomínala má průvodkyně na jednu příhodu těsně před válkou, kdy majitel tohoto domu s obchodem požádal jejího otce, zda by povozem s koňmi odvezl kufřík s cennostmi. Patřil prý jejich dceři žijící v Bratislavě, a protože byli židovského původu, báli se, že je deportují do Terezína a už ji nikdy neuvidí. Měl je tedy odvézt do úschovy k nějakému továrníkovi v Plzni. To se tehdy stalo, i když to bylo spojeno s velkým rizikem. Jen o několik málo dní později zaklepala tajně na dveře jejich sousedka, která s sebou přinesla látku a prosila, zda by jí moje průvodkyně a vypravěčka ušila pyžámka pro její dvě malé děti. Šila je prý celou noc, aby je do druhého dne, kdy měli být deportováni, stihla předat. Bohužel, děti si nových pyžámek dlouho neužily.

 Do společného odjezdu Židů zbývalo jen několik málo dní a ve městečku se zničehonic objevili fašisté. Byli to vesměs mladí a hloupí chlapci, kteří se chovali hlučně a terorizovali Židy i Čechy. Chodili do židovských obchodů, nadávali jejich majitelům do smradlavých Židů a brali bez zaplacení, co se jim hodilo. Jednoho dne, když v jednom textilním židovském obchodě odnesli téměř polovinu zboží, uzavřel majitel svůj krámek na silnou petlici. Toho večera se pak ozvaly v bytě nad obchodem dva silné výstřely. To když si obchodník a jeho žena v zoufalství sáhli na život.
Nastala velmi těžká doba. Těžká a nespravedlivá, kdy i místní a velmi oblíbený lékař musel ukončit kvůli židovskému původu lékařskou praxi. Ovšem lidé se nezalekli a potají ho navštěvovali…

Odpolední vycházka byla téměř u konce. Naše poslední zastávka byla před domem, který měl nově opravenou fasádu a na okenních parapetech květináče s krásnými pelargoniemi. Okno v prvním patře se rozsvítilo a spolu s ním i pouliční lampy. Zastavily jsme se a já vytušila, že je to dům, kde žila moje maminka s rodinou.
„Tady, před tímhle domem, jsme si tak často hrávaly,“ zavzpomínala má společnice a těžce si povzdychla.  Já také a ještě jednou jsem pohlédla do oken domu. Koho jsem tam chtěla spatřit? Kdo ví…
Byl už takřka večer, a tak jsem nabídla mé milé průvodkyni doprovod až domů. Cestou jsme míjely asi padesátiletou ženu, která na invalidním vozíku tlačila starého muže. Jakmile nás uviděla, zastavila vozík a srdečně se s námi pozdravila. Ani nevím proč, ale podali jsme si navzájem ruce a popřáli si hodně zdraví do dalších let. Když jsme se konečně rozloučili, vydaly jsme se k domu, kde má průvodkyně bydlela. Chtěla jsem se mezi dveřmi taky rozloučit, ale ta milá žena mě urputně zvala dál, protože mi ještě chtěla něco důležitého povědět. Souhlasila jsem a vešla do domku. Posadila mě ke stolu a hned si přisedla vedle mě.

„Nechtěla jsem vám to vůbec říkat, ale věděla jste, kdo byl ten starý muž, kterého jsme i s jeho dcerou potkaly?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Byl to Eda Novotný.“ Zhluboka se nadechla a pokračovala dál.
„Eda byl ještě před válkou snoubenec vaší maminky. Dokonce se měli brát.“
To bylo tedy velké překvapení.
„Moje maminka o něm nikdy nemluvila, vlastně jen velmi nerada vzpomínala a tohle byl možná jeden z důvodů, proč tomu tak bylo.“
Má hostitelka souhlasně pokývala hlavou, ale nic neříkala.
Dala si načas, ale nakonec to tíživé tajemství vyslovila.

Byli zasnoubení a brzy měla mít moje maminka Mitzi s Edou svatbu. Dokonce už proběhly ohlášky, ale hned pár dní nato Němci obsadili Československo. Začalo se proslýchat, že Hitler povraždí všechny Židy, a v Německu začalo probíhat první zatýkání a transporty. A tehdy, v té nejisté době, zakázali Edovi rodiče svatbu a trvali na tom, že se s Mitzi přestane stýkat. Tehdy jí Eda vrátil své slovo a dokonce si vyžádal nazpět zásnubní prstýnek. Bylo to velmi hloupé a trapné, když se jí začal veřejně vyhýbat a vůbec ji nezdravil.
Když byla v létě 1942 nařízena deportace všech Židů z městečka, seděla Mitzi smutně na svém kufříku a spolu s ostatními čekala, až pro ně přijedou koňské povozy a odvezou je na nádraží, odkud měli putovat dále, do Terezína. Tu a tam se s nimi přišli místní lidé rozloučit a moji maminku Mitzi přišla naposledy obejmout právě tato žena, její nejlepší přítelkyně. Utěšovala ji, že válka brzy skončí a že se opět shledají, ale Mitzi jen nesouhlasně zakroutila hlavou a řekla: „Kdepak, už nikdy nic nebude jako dřív…“. Než nastoupila na povoz, prosila ji jen o jediné. Přála si, aby se Eda dozvěděl, jak moc ho milovala a stále miluje…

Ten večer jsem padla do postele jako zbitá holí a dlouho do noci jsem nemohla usnout. Když už jsem nakonec usnula, zdály se mi zlé sny. Lidské tváře se přede mnou míhaly jako při divokém tanci a já jsem je prosila, aby už přestaly a nechaly mě spát. Byla to Edova tvář a taky tvář mé maminky i tatínka. Míhaly se jedna přes druhou a stále nechtěly přestat. Nakonec jsem i já upadla do hlubokého spánku a probudila se až pozdě z rána.

Probudil mne až telefon u postele, kdy mi recepční oznámila, že na mě čeká v jídelně návštěva. Rychle jsem se upravila a seběhla po schodech dolů. Zamířila jsem si to přímo do jídelny a hořela jsem zvědavostí, kdo je ta cizí osoba, která se mě rozhodla vyhledat. Od jednoho ze stolků vstala mladá žena a představila se mi jako majitelka domu, který jsem si předešlý večer prohlížela a který patřil maminčině rodině.
„To víte, tady se brzy rozkřikne úplně všechno,“ usmála se a vysvětlila mi, že se dozvěděla, kdo jsem a že jsem přijela až z Ameriky.
Vyndala z kabelky několik starých a vybledlých fotografií, které prý její babička našla spadlé za nábytkem, když se kdysi dávno do maminčina domu nastěhovala. Bylo to dojemné a já jsem v tu chvíli nedokázala zadržet slzy. Poděkovala jsem jí, jak nejlépe jsem dovedla, a nabídla se, že fotografie odkoupím. Za nic na světě peníze nechtěla a přála si, abych si fotografie nechala na památku.
„Patřily přeci vaší rodině,“ řekla konejšivě a rozloučila se.
Těžce jsem dosedla zpět ke své pozdní snídani a opatrně si začala fotografie prohlížet, jednu po druhé. Byli na nich moji dávno zemřelí příbuzní a hlavně moje maminka, která se na jedné z fotografií držela kolem krku mé babičky a spokojeně se usmívala. I já jsem se začala usmívat a nedokázala se pohledu na to šťastné dítě nabažit.

O den později jsem se už musela vrátit domů, do New Yorku. Byla jsem vděčná za všechno, co jsem kdy prožila, a nadobro smířená s tím, co se kdysi dávno mojí mamince stalo. Vědomí, že ta malá oáza štěstí na světě existuje, mě uklidňovala a já konečně pochopila, proč se do ní maminka nikdy nechtěla přijet podívat. Možná se bála, tak jako já, že už by odsud nikdy nechtěla odjet zpět, za ten velký a chladný oceán do Ameriky.
Povídka je u knihy Osudy válkou změněné II. od Jitky Závodné
Autorka povídky:
Jitka Závodná

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Recenze: Ivana Nováková - Pohádky o čarodějích

Recenze: Ivan Kašpárek - Tikot

Povídka: Neznámá cestující